MVK Olomouc 4. 12. 2010
Konečně má panička čas, aby naťukala moje zážitky z další výstavy. Tak tedy 4. prosince, za ukrutného mrazu (místy ukazoval teploměr v autě až -18°C!) jsme vyrazili ve známém složení do Olomouce. Tam jsem v roce 2009 začínal svou výstavní kariéru a v roce 2010 zřejmě ukončil. Když budete číst dál, dozvíte se, proč.
Na místo jsme dorazili bez problémů, cesta byla po předchozím dni, kdy sněžilo, uklizená a jelo se dobře. Mně se ovšem stále něco nezdálo, až do Brna jsem to dával mňoukáním najevo, ale bylo mi to houby platné.
Po zaparkování následovala 
už známá procedura: záclonky, klec a výstavní maraton. Formu jsem měl tentokrát skvělou, žádný šrám, jako v Praze, kožich hustý, takže i když jsem z nervozity línal, mohl jsem si to klidně dovolit. Klec jsem měl tentokrát na kraji řady, což se ukázalo jako dost nepraktické. Tady je vyfocená panička u mé klece. Všimněte si, že má na sobě kabát. Při té zimě venku nebylo ani v hale moc teplo, takže na nějaké odkládání svršků ani pomyšlení. Já jsem naštěstí také trénovaný, chodím ven, ale některé kočky to měly vážně těžké.
Posuzoval mě sice Angličan, ale pod "vlajkou" 
Norska, pan Stephen Jones. Do posudku mi napsal jen samé superlativy, můj třetí CAP a taky mě nominoval do BIS. A to jsem se mu snažil po chvíli vymanit z náruče. Setkali jsme se tam taky s několika známými lidmi. Na výstavě také uspěli mí mladší poloviční sourozenci po taťkovi. Rallinka od paní Marklové našla na výstavě dokonce svou novou rodinu.
Výstava se po posouzení začala zbytečně 
prodlužovat, na BISku jsme čekali až do půl sedmé. Tentokrát byla silná konkurence a šance velmi vyrovnané. Vyhrál jednohlasně modrý kocour, který si to zasloužil, ale já jsem byl tentokrát určitě silným soupeřem! Krásně jsem se předváděl, no posuďte sami, jak mě mohla moje stevardka hezky ukázat. Jen fotky se moc nevyvedly, kromě této, kde jsem se otočil zrovna na stranu, jsou všechny rozmazané.
Nejradši jsem ale u své mladé 
opatrovatelky Andrejky. Takto jsem se k ní tisknul před posouzením. Podívejte se, jak mi to sluší!
Po vyhlášení výsledků BISky jsme se rychle sbalili a vyrazili domů. Už jsem se moc těšil na svoje kamarádky. Přijeli jsme vymrzlí až kolem půl deváté večer. Výtka patří především pořadatelům, protože v Praze měla výstava mnohem lepší spád a organizaci. Další den jsem odpočíval a v pondělí mi nebylo 
vůbec dobře. Těžko říct, jestli to bylo z nervozity, anebo kvůli tomu, že jsem tím pelícháním slízal moc chlupů, každopádně jsem zvracel a celý den ležel jako lazar. Proto panička řekla, že už nikam soutěžit nepojedu, i když ji to mrzí, jsem totiž krasavec a ukazuje se, že s přibývajícím věkem prý zraju jako víno! 
Do Prahy na plemenou knihu putovala žádost o titul Premior - doufám, že se jím brzy stanu! Podívejte, jak jsem se roztahoval v kleci. Mnoho návštěvníků se u mě zastavovalo s obdivnými slovy. Byl jsem totiž jediný lilovobílý kocour na výstavě. A kočička, která měla stejnou barevnou kombinaci, neměla zase takové pravidelné véčko s růžovým čumáčkem, jako já!
