Ze života kocoura

Zdravím po dlouhé době všechny svoje příznivce i nově příchozí. Konečně je opravený počítač a panička tak může zapsat moje nové zážitky a zkušenosti z výstavy v Praze.

Tentokrát to nebylo vůbec jednoduché. Praha je daleko, od nás z Mikulova se tam jede nejméně 2,5 hodiny, ale s přestávkou to obvykle vezme i 3 hodiny. Abychom tedy nemuseli vstávat v neděli před pátou ráno, rozhodla se panička objednat pro mě, Andrejku a pro sebe pokoj v pensionu Mánes. Do Prahy jsme tedy v tomto složení vyrazili už v sobotu odpoledne.

Naší první zastávkou byl Andrejčin byt v Brně, kam si uložila svoje věci na další studijní týden, a pak už jsme pokračovali až do Prahy. Cesta ubíhala dobře, já jsem si spokojeně hověl v přepravce vystlané savou podložkou. Na místo jsme dorazili v šest večer a šli se hned ubytovat. Já jsem vylezl z přepravky a po zjištění, že to není můj "svět" jsem zalezl za postel. Protože paniččin bratr bydlí nedaleko, vydaly se obě dvě k němu na večeři. Mě musely nechat v pokoji, neboť bych prý zřejmě nepřežil ve zdraví psa, kvůli kterému jsme u toho bratra nemohli nocovat. Když se obě vrátily, našly mě na stejném místě - za postelí. I přes můj odpor jsem byl vytažen, po chvíli jsem si začal pomalu zvykat a asi za hodinu jsme se všichni uložili ke spánku.

Noc za moc nestála, já jsem ji trochu kazil. Večer jsem nevečeřel ani nešel na záchod, to jsem si všechno usmyslel až když všichni spali. Ráno mi holky brblaly, že jsem je nejprve vzbudil mlaskáním při jídle, pak jsem prý rámusil na záchodě, do toho jsem je občas potěšil vrněním i mňoukáním - no řekněte, mohou si stěžovat, že jsem o některou z nich nejevil zájem?! Za celou noc jsem se asi 5x angažoval! Ráno se pak nikomu nechtělo moc vstávat. Já jsem odmítl snídani i cokoli jiného.

Krátce po osmé už jsme dorazili do Kongresového centra. Já jsem se pohodlně  donesl až do klece. Měl jsem v ní zase ty svoje záclonky i pelíšek, (jak je to možné, že je pokaždé se mnou?). To mě uklidnilo, říkal jsem si: "Hochu, to nějak vydržíš, vždyť tohle jsi už zažil, tak jaký strach?" Pohodlně jsem si lehl a nechal se obdivovat. Nějaký mladý fotograf mě vyfotil asi dvacetkrát po sobě, jak jsem se mu líbil! Jen škoda, že ve středu před výstavou jsem utržil šrám na kráse. Přímo uprostřed čumáčku jsem někde "ztratil" pár chlupů. Do výstavy už to nestihlo zarůst. Vypadám tak trochu jako Ind se značkou.

Výstava byla moc dobře zorganizovaná. Všechno šlo jako po másle a na posouzení jsme přišli na řadu už před obědem! Posuzoval mě pan Ad De Bruijn (NL) a měl pro mě jen samou chválu. Na tu lysinku řekl, že to nevadí. Posuzování mě moc nebavilo a chtěl jsem jít stále pryč ze stolu. Zaujala mě až vábnička, jenže fotka s ní se rozmazala. U posuzovacího stolu jsem se také potkal s druhým lilovobílým kocourkem, tady je fotka:

Moje ocenění znělo CAP a k tomu ještě dvě nominace: do speciální soutěže britských koček a do BIS! Takový úspěch nikdo z nás nečekal. Při procházení výstavních klecí se ukázalo, že mým soupeřem bude  krémový Jack, který už mě jednou porazil. No,  stalo se tak opět, v obou soutěžích v mé kategorii zvítězil znovu Jack. Musím přiznat, že tyhle soutěže už mě vůbec nebaví. Nosí mě nějací cizí lidé a já to nemám rád. Tentokrát jsem byl prý moc hodný, hezky jsem se předváděl. No, posuďte sami, tady jsou obrázky.

Na obrázku vlevo, kde mě drží slečna, se soutěží ve speciální soutěži britek a dole, kde byl mým stevardem nějaký pán,  soutěžím o BIS. I když jsem titul nezískal, budil jsem zájem návštěvníků. Na výstavě jsme totiž byli jen dva lilovobílí bikoloři!  

K ocenění jsem dostal i krásnou oranžovou kokardu a diplom. Už mi zbývá jen jeden titul a bude ze mě kocour premior. Ale i kdybych už nic nezískal, doma mě mají moc rádi. Já už jsem se po tak náročném výletě domů moc těšil. Dorazili jsme až pozdě večer. Vítací výbor ve složení Sally, Bibi a páníček mi udělal velkou radost. Hned jsem se běžel napít a najíst. Druhý den jsem se konečně mohl zase volně procházel po zahradě. Řeknu vám, není nad to mít zase svobodu! Příště ještě dodám další fotky, které vznikly právě na naší krásné zahradě jednoho slunečného podzimního odpoledne.